Začátek


Na vodu
IMG_7964
jsem se dostal díky oddílu Ostříži při loděnici Káčata (KTL, za komunistů přejmenovaná na TJTL) v Brně Komíně. Asi od 12 let jsem byl v létě pořád někde na Jihlávce, Svitavě, Svratce... To byly fantastické zážitky, pamatuju se na různé vtipné kousky, jako třeba umístění lodi jednoho oblíbeného vodáka na vrchol vzrostlého topolu, polepení všech lodí všech oddílů na jednom srazu nálepkou Fruta Brno, národní podnik, no prostě jsme pořád blbnuli. Víc najdete v sekci Historky. Oddíl vedli Hana a Milan Machovi a jim patří poděkování za to, že vůbec na vodě jezdíme.






Závodění


Jednou
IMG_7866
jsme jeli pod vedením vynikajícího člověka a vedoucího oddílu Mirka Mitvalského Vltavu, to mi bylo asi 16, a na nějakém jezu nad Krumlovem jsme frajeřili, jak to sjedeme. Najednou se objeví takový nenápadný pán a říká: ”Hoši, pojďte, já vám něco ukážu”. A zavedl nás k hromadě půlek lodí opodál. “Ti všichni to jeli”, dodal. Přestali jsme frajeřit a chystali se lodě přenášet. Ten pán nám ale nabídl, že nás to naučí sjíždět. Tak nám vysvětlil skákání jezů bokem, holky seděly na břehu a my jsme seskákali všech pět lodí. Pán nám ještě sdělil, že trénuje místrní oddíl, a my jsme si řekli, že to je přesně ono, tohleto, takoví vodáci z oddílu, to je jiný kafe než turisti! (Po 30 letech se nám dokonce podařiklo z této akce najít diáček).


Vrátili jsme se domů a šli se přihlásit do oddílu kanoistiky Tesly Brno. Tak ukažte, co umíte, vybídl nás trenér.
Nasedli jsme do lodi a razantními záběry jsme vyrazili dopředu. Kolem stojící členové oddílu propukli v hlasitý smích a vysvětlili nám, že takto pádlují všichni, kdo jezdí turisticky. V dalších letech jsme se naučili držet pádlo a především ruce tak, aby nás po pár metrech proti proudu nebolely, pak jsme se rok dřeli na sjezďáku a konečně se dostali ke slalomu. Jenže v tu chvíli si to kolega rozmyslel a já jsem musel přesedlat na singla - zrovna nebyl po ruce háček.
Chvilku mi to závodění docela šlo, problém byl ale v tom, že se všechny závody odehrávaly v podstatě na voleji. Kromě Víru, kde jsme museli s lodí pochodovat několik kilometrů od ubytovny pod hráz a pak se jezdilo přesně hodinu, nebyla v okolí Brna žádná pořádná voda. Zdá se mi, že se to od té doby moc nezměnilo, v Čechách je kousek od sebe několik kanálů, v Brně a okolí není nic. Když se pak vypravil závodní oddíl někam na Horní Bečvu nebo na Kamenici, většinou jsem tam rozmlátil loď.

Normálně nenormálně na vodě


IMG_4565
Když jsem (blbec) skončil se závoděním, zbyla mi žlutá slalomka Gemini II, na slalomku poměrně vysoká a rychlá loď. Na této lodi jsme se pak vypravovali na normální vody, i když jsme díky ní vypadali dost nenormálně. Gemini II byla z dnešního pohledu dost podivná loď, měla velmi tenkou špičku a tlustý zadek. Na Sázavě a podobných tocích to mělo výhodu - do zádi se dal nacpat stan a spacáky, zatímco vpředu při sebemenší vlnce měl háček pocit, kdoví jaké peřeje loď neprojíždí. Okolo jedoucí vodáci pohodáři se nám občas smáli nebo se aspoň divili, ale my jsme si to pak vynahradili pod šlajsnami. Kdykoliv jsem přesednul do jiného plavidla, které postrádalo základní a nutné příslušenství, jako špricka či pořádné klečení, tak jsem si připadal nějak nesvůj. Stejně tak Alice, ta by nepřesedla ani do jiné slalomky, natož do otevřenky. I když si evidentně libovala v trápení se v takové lodi, nepodařilo se mi ji přesvědčit k nějakému systematičtějšímu trénování.

Přes turistiku opět ke slalomu


vodak_01
Se všemi
Foto_6992
dětmi jsme postupně jezdili na řeky v okolí Brna, někdy sjíždět a většinou trénovat. Jednou jsme se nějak dozvěděli o Vodácké pouti, pořádané ve Víru VODÁK SPORTEM. Jeli jsme tam v nedělních kalhotách a v košili, ale když jsme seděli s Matějem u vody, zatímco Julča se vznášela na lanové dráze nad řekou, nedalo nám to a přihlásili jsme se do soutěže v "ródeu" na nafukovačce. Matěj měl asi 8 let a neměli na něj ani vybavení, neměli jsme ani náhradní oblečení, ale jako skoro jediní jsme ve válci vydrželi a nepřevrátili se. To nás přimělo k tomu začít jezdit na vodu intenzivněji.
Nakoupili jsme postupně hromadu starších slalomových lodí a začali jezdit na řeky, někdy jen sami s Matějem a nebo s vodáckým oddílem Racek Brno. Bohužel organizovaní turisté poněkud propadli absurdnímu závodění nazvanému Český pohár vodáků. Za nerovných podmínek, daných různými typy lodí a především úplně nesmyslně postavenými brankami, se ženou po řece, místo aby si někde užili, jinde vylezli a odpočinuli. Prostě turistika na čas je jako sezení u táboráku na čas. Vůbec jsme na ně nezanevřeli, naopak s organizátory občas diskutuji o nejlepších pravidlech, ale pro pořádné ježdění jsme přešli ke slalomu.



Naše srdce je u štíhlých lodí, proplouvajících mezi brankami. A to se dá naplno provozovat pouze u slalomářů. Přihlásil jsem děti a znovu i sebe do oddílu Tesla Brno s tím, že z něj uděláme časem další plně fungující brněnský oddíl, jako to bývalo před lety, a začali trénovat slalom. Dost zásadní roli v tom sehrálo, že jsem se seznámil s nejslavnějším trenérem vodního slalomu na světě, který prosadil slalom na Olympiádu, Billem Endicottem. Ten mi začal na dálku pomáhat s technikou slalomu, aplikovali jsme to na našeho Matěje a Emu a vznikla tak škola kanoistiky Ano pro canoe.
Pak jsme se díky snaze o stavbu kanálu a o znovuobnovení ježdění slalomu v Tesle seznámili se slalomáři z USK, kteří nám velmi pomohli ve všem, co jsem měl v plánu tady v Brně udělat, pomohli nám Pytlák Říha, Milan Bílý i Jirka Rohan. A tak jsme začali zase závodit. Prvně Matěj, pak jsem se musel přidat já, protože Matěj neměl komplice na debla a
IMG_1957
Ema byla moc malá. Nakonec se přidalal i Ema a začala jezdit předžákovské závody jako jediná na singlu mezi kajakáři. Největší radost nám udělala Hanka Kneblová a závodní komise, protože dali Emě vyjímku na ježdění deblu s Matějem. Ukázalo se, že si to zaslouží, protože na prvních závodech byli třetí ve své kategorii, pak druzí a na třetích už vyhráli.
Další vynikající kamarádi, kteří žijí slalomem, jsou Galuškovi v Sušici. Vláďa založil firmu Galasport a staví lodě a pádla pro slalomáře na celém světě. Vyvinulo se to tak, že k nim do Sušice jezdíme na vodu úplně nejraději ze všech míst. Matěj odjel s Toničkou Galuškovou několikatery závody a pro Emu byla Tonička velkým příkladem v tom, aby ji závodění začalo bavit. Společně jsme několikrát sjížděli Otavu zcela turisticky na zcela neturistických lodích. Následně se Tonička stala mistryní světa.



Pasted Graphic
Kromě
IMG_6391
toho jsme ještě založili přípravku pro nejmenší děti, vodácký kroužek VOSLE (původně Vodácký oddíl Sokol Lelekovice, pak jen VOdácký Spolek LElekovice).




Více o tom je na samostatné stránce zde.




vodo_znak2
Po 3 letech opětovného působení v
P1200882
Tesle se musíme odstěhovat jinam. Více je o tom zde.
Možná že by bylo lepší napsat "rádi se stěhujeme". VSK Rájec je totiž skvělý oddíl . Dvě zimy jsme s nimi trávili na bazénu v Blansku, děti se prvně naučily eskymovat a v dalším roce se zdokonalily, Matěj zvedá rukama bez pádla a Ema odložila brýle a přestala jí vadit voda v nose.
S VSK Rájec jsme sjeli párkrát Svitavu, Dunajec, Poprad a původní koryto Váhu.




Naše rodina na vodě


  • Ema s Matějem jezdí závodně. V současné době závodí za VSK Rájec. V roce 2013 to vytáhli na vicemistry republiky v žákovském slalomu, v roce 2014 Ema vyhrála Český pohár žáků a Mistrovství ČR ve své kategorii. Oba mají vyjetou nejvyšší národní soutěž - Český pohár. V poslední době, díky znovuzavedení kategorie C2Mix, jezdí spolu zase víc na deblu.
  • Maminka Alice jezdí občas s námi turistiku a zajišťuje přesuny osob a materiálu. Její nejoblíbenější plavidlo na letní Otavu je slalomový singl. Na těžší řeky, jako je Tara, preferuje gumák.
  • Klárka jezdí občas s námi, naposledy excelovala na slalomovém singlu a v motorkářské kombinéze na jezu v Sušici.
  • Anča jezdí už jen se svou partou letní vodu,
  • Julča párkrát jela s Alicí nebo Klárkou, pak si ale oblíbila singl. Po dvou dnech vodácké praxe na něm jezdila na kanálu v Křivoklátě.
  • Tatínek Lubor už jen sleduje ze břehu na kanálech, kde se bojí sám jezdit, nebo dělá rozhodčího. Jednou za rok se vrhne do divokých peřejí Jihlávky v Kounicích a závodí s hlavním cílem to vůbec dojet do konce a nedostat infarkt.