Dnes na českých řekách

Po mnoha letech jsme se vrátili na vodu a ocitli se uprostřed mumraje: Plastové kajaky vyjíždějí z každého vracáku do proudu a srážejí se se shora přijíždějícími neuměteli. Pak stovky nafukovaček a žlutých půjčovních kanoí, na nich rozesmátá mládež překonává jezy a peřeje takovým způsobem, že se na to nedá dívat. Kromě toho je pár příležitostných akcí, jako je Hamerák, Vavřinec, Jihlávka a Svratka. Je to jízda v koloně lodí a větším problémem, než jezy a šutry, je to, abychom někoho nepřejeli nebo aby nás někdo nepřejel.

Občas jsme taky zkusili - přesednout z naší nepohodlné a krásné slalomky do lodí, používaných turisty: třeba s Matějem na nafukovačce ve Víru nebo na Křivoklátě a jednou na plastových otevřenkách s celou rodinou v Táboře. Nějak to nechápu, jak někdo může jezdit v gumové málo pevné lodi. Může se nechat unášet řekou a mít pocit, že je strašně dobrý, že ji sjede. Ale loď, na které se dá jezdit dobře, vypadá prostě jinak.

A koho potkáváme na vodě?

Jsou vodáci, kteří mají největší radost projet rychle mezi brankami. Jsou vodáci, kteří chtějí sjet úplně všechno, co teče. Jsou vodáci, kteří chtějí sjet to, co je na hranici sjízdnosti. Jsou vodáci, které nejvíc baví dělat kotrmelce ve válcích. Jsou vodáci, kteří jedou na pohodu letní řeky a kochají se okolím. Těm všem naprosto rozumím, mám je za opravdové vodáky a rád si s nimi zajdu večer na pivo. Ale pak je jakýsi divný druh lidí, kteří nic na vodě neumějí, o to víc řvou, střízliví by se zřejmě báli řeku sjet, jsou sprostí a agresivní - ty bych raději na našich řekách neviděl.

Kamarádské vztahy přetrvaly

Nadšené zázemí vodního slalomu nejen přetrvalo, ale čím víc se slalom stává rodinným sportem, tím víc spřátelených rodičů-trenérů na závodech a soustředěních potkáváme. Držíme při sobě, děti si nacházejí kamarády z jiných oddílů a to zůstává hlavním důvodem, proč tento krásný sport provozovat.