Kdysi aneb Laminátstory



Kdysi to na vodě bylo jiné, než je to dnes. Voda byla stejná, řeky byly stejné, ty ošklivé přehrady na Vltavě už stály, topící jezy bezohledné k vodákům už taky byly. Tak staří zase nejsme, abychom zažili dobu bez nich. Ale lidé na vodě byli jiní.

První a základní výběr navoduvhodných lidí udělaly České Státní Dráhy neboli ČSD. Někde se lodi braly, pak se zase nebraly, nádraží často byla vzdálená stovky metrů od řeky (vzpomínám, jak jsme na naší první Vltavě stěhovali lodě na jakémsi vozíku ulicemi Českých Budějovic a kličkovali, pokud se s lodí vůbec dá kličkovat, mezi lidmi na chodníku).
Za ty vzdálenosti nemohly ČSD, to císařpán to tak blbě postavil. Takže už samotné dosažení vodního toku znamenalo úsilí a každé úsilí znamená, že ti nedostatečně nadšení odpadnou. S rozvojem automobilismu a rezignací českých drah vozit to, co nádražáci neunesou, tato přirozená ochrana našich řek skončila.

Dnes to vypadá, že se na vodu jezdí především chlastat. Za nás se toho vypilo zhruba stejně, ale jednak se o tom tak nemluvilo, ale hlavně se nepilo tolik během plavby. Za každým zákrutem řeky nestály stánky s občerstvením, tehdy jsme vodu brali mnohem sportovněji a dát si pár piv před blbnutím ve válci, tak to bychom asi pořád plavali.

No a pak taky lodě byly jiné. Vody v českých řekách je málo a cesta řekou byla vždycky tak trochu slalom bez branek. Prostě náraz do šutru se platil draze, odporným, smradlavým a kousajícím laminátovým lepením. Loď měl každý svou a kdo ji rozbil, musel si ji slepit, ostatně, totéž platilo pro závodní lodě v oddílu.

Zdeněk Šmíd popisuje průjezd vodáka turisty a vodáka závodníka přes jez: Závodník loď přenese a pod jezem trénuje, turista se třikrát pokřižuje a za rachotu lodního dna jez sjede. Dnes ovšem existuje zcela nový typ vodáka, který nemá sebemenší problém jet cokoliv, aniž by se křižoval či dokonce někde trénoval. Je to vodák půjčovní.
Přijede k jezu s metrovým skokem na začátku a šikmou deskou plnou kamení pod ním. Půjčovní vodák zamíří na jez, pevně se chytne lodi a se smíchem či řevem jez sjede.

Pro mě starého laminátníka takový jez znamená adrenalinový zážitek. Prvně musím obhlídnout, kudy teče nejvíc vody, abychom loď co nejmíň otřískali. Pak se k dané části jezu opatrně přiblížíme a musíme to skočit bokem, aby se laminátka nezlomila. Jenže po pár metrech spádové desky je válec, takže s hrůzou v očích loď rovnáme, aby nás to tam nehodilo bokem.
Při vjezdu do válce se špička lodi zaboří do vody a háček i půl zadáka mizí pod vodou. Zatímco půjčovní vodák nebo náfukista projíždí tento jez zcela suchý, můj háček je jakoby právě vyeskymoval.