VLTAVA Aneb jak zažít letní dění na Vltavě jako nezávislý pozorovatel. Za letošního vodního přídělu jsme na nějaké vodě od března skoro každý týden, nejraději na řekách, vyhledávaných jen opravdovými vodáky. Ale vysoký stav na zcela turistické Vltavě je něco úplně jiného. V diskusi na reky.cz zazněly různé názory jestli to jet za 60 kubíků nebo nejet, informace, že to různí dobrodruzi jedou s ročním dítětem, jiní padají za jízdy do vody, jiní se odrážejí o kozy propusí a chvíli jedou popředu a chvíli pozadu. Nemohli jsme odolat a jeli jsme se přesvědčit, nakolik jsou tyto věci pravdivé. Turisticky jsem jel Vltavu naposledy před 27 lety a nemám v plánu to za současného provozu opakovat. Bereme starší a pohodlnější slalomku a vyjíždíme na vodáckou dálnici mezi Vyšším Brodem a Zlatou Korunou zrovna ten den, kdy se snižoval průtok z Vyššího Brodu ze 60 na 40 kubíků. Na háčku se střídá Matěj (10) a Ema (5 let).

Před naloděním jsme si udělali na břehu piknik a sledovali provoz. Po řece plavaly převážně rafty a naprostá většina posádek měla vesty, to bylo první překvapení. Oblékli jsme si vesty, helmy, neoprény, nasedli jsme a zamířili hledat nějaké místo vhodné k tréninku. Na jezech a několika úsecích mezi nimi trénujeme a pozorujeme. Zatímco při splouvání má člověk kolem sebe stále stejné posádky, takto kolem nás projíždí různí týpci i spořádané rodinné rafty v hustotě srovnatelné s prvomájovým průvodem za socialismu, včetně toho jásání a mávátek (nějak tak drží pádla při sjíždění jezů). Všude se pro nás najde místo, kudy lodě shora nejezdí a kde nehrozí srážka, v tomto je to mnohem příznivější, než třeba trénování na Litickém Oblouku. Dalším překvapením byla konverzace s projíždějícími vodáky. Zatímco na WW I-II řekách, kde jsme byli na jednodenních splutích, na nás mnoho ožralců posměšně pokřikovalo, proč máme vesty a helmy, tady se to nestalo ani jednou, přitom jsme tu byli s helmou jediní široko daleko. Spíš jsme slyšeli přívětivé komentáře jako “Helé, ti jedou rychlééé” nebo “Jé, to sou ňácí závodnícííí” nebo jen “Ahóóój”. Projeli jsme šlajsnou pod Papouščí Skálou a rozhodli se zkusit sílu válce. Po několika průjezdech se nám podařilo hned v levé části přehnat náklon natolik, že jsme zůstali trčet opření o dno a neměli jsme sílu to zvednout. Takže jsme vypadli z lodi a o několik metrů dál, kde bylo po kolena vody, jsme zase nasedli a jezdili dál. Projíždějící rafty volily pro průjezd šlajsnu, ale bylo vidět, že ani průjezd jezem by nepředstavoval zvláštní nebezpečí. Konopa alias Nové Spolí alias Papouščí Skála je tedy k vodákům celkem přívětivá. Další jez na Rechlích jedeme šlajsnou s vyznačeným průjezdem, pod ní mizíme díky špičatosti a placatosti slalomky pod vodou a když se vynoříme, háže to doleva, kde přitéká voda z jezu, to je známá věc. V tuto chvíli je potřeba udělat trochu náklon doprava, což se ale žádné lodi nějak nedaří. Tento jez udělá svoje i s rafty i s kanoemi. Za dobu, kdy jsme pod ním jezdili a plavali, se tady snad úplně všechny kanoe kromě jednoho závodníka cvakly. Z raftů tady zase odpadává posádka - většinou ten zadní nebo rovnou několik členů posádky se sesunuje do vody. Trochu si poplavali, nasedli a jeli dál. Pak jezdíme ve válcích mezi jednotlivými poli jezu. Jednou nám loď po nájezdu ustřelila a nestihli jsme náklon, takže jsme se nejen vykoupali, ale Matěj na háčku dostal ránu do hlavy, že ho ještě dost dlouho bolela. Právě kvůli takovým situacím jsme si vzali i na Vltavu helmy, bez nich to mohlo skončit hůř. Po kousku plavání nám velmi ochotně pomáhají vodáci na Pálavách vylovit pádlo a nabízejí pomoc. Dáváme se trochu dohromady a plujeme dál. U Liry je válec ve šlajsně i za normálního stavu, teď to ale stálo za to. Posádky 2 raftů před námi se v něm doslova překulily a naštěstí po chvilce vyplavaly. Jedeme tedy hezkým jazykem - vně šlajsny těsně kolem kozy - a dole jezdíme ve vlnách sem a tam, přijíždějící lodě navigujeme mimo šlajsnu.. Divím se - když už si dávají půjčovny skluzy do šlajsen, tak tady mohly dát ceduli “Nejezděte šlajsnou”. Je to fantastický pohled na to, jak se lodě objevují nad jezem, vykulení háčci si lehají dozadu, chytají se lodi, zadáci dělají jakoby nic a lodě se chytnou až v půli jezu. Nikdo pokud možno nepádluje. Pokračujeme retardérovou propustí u Mrázkova mlýna, retardéry nemám rád, ale pro sváteční vodáky, kteří při sjíždění jezů pouštějí pádlo a chytají se lodi, je taková šlajsna nejméně problémová. Vývar pod tímto jezem je určitě nebezpečný, vždycky si říkám, co by dělaly posádky raftů s dětmi, kdyby jim třeba kvůli buchnutí raftu do kozy dítě do jezu vypadlo. Všichni jedou ukázněně šlajsnou, bláznivý sjezd přes korunu jezu jsme při žádné jízdě neviděli, zato ten zachycený na YouTube stál za to.

U Jelení Lávky teče levá i pravá část propusti, většina vody jde levou. Rozjeli jsme se a uprostřed šlajsny otočili loď napříč, abychom těsně pod propustí zastavili v protiproudu, jízda bokem v těch vlnách byla sice hezká, ale naklopili jsme to tolik, že nás pravděpodobně proud od pravé propusti cvaknul na opačnou stranu, než by se dalo čekat, po chvíli boje a jízdě hlavou dolů jsme ostudně odplavali směrem k ostrovu. Překvapila nás rychlost, jakou nás to sneslo dolů , přitom jsme se cvakli až po vyjetí z hlavního proudu. Ti, co se cvakli při normálním sjíždění u zdi, někdy nestihli doplavat k ostrovu a táhlo je to dál, některé dokonce až k tomu bývalému jezu u pivovaru. Jelení Lávka je takovým divácky vděčným plavacím místem především pro kanoe, nebezpečné to ale není. Je rozdíl, jestli teče 60 nebo 40 a míň kubíků - při větším průtoku se plave o hodně dál. Vylezli jsme, vodáci i nějaký místní dobrodinec nám chtěli pomáhat, vylili jsme vodu a jeli dál. Na Jelení lávce se dá skvěle vyblbnout, jen je nutné sledovat, jestli shora nejede loď, někdy dnem vzhůru a u ní dvě hlavy. Největší nešťastníci se cvakli už několik metrů nad šlajsnou. Nechtěli jsme riskovat srážku a dělat divadlo všem dokola, proto jsme se rozhodli zkusit toto místo další den ráno. Leželi jsme pod stromem u řeky a sledovali. Většina raftů vypadala, jakoby se přemístilo několik čtverečních metrů z kempu přímo na vodu, prostě pravá letní rekreace, včetně veškeré výbavy rozložené po lodi, chybělo jen grilování, ale věřím tomu, že i to by se dalo na nějakém plavidle uvidět. Na další cestu do Zlaté Koruny jsem posadil na háčka pětiletou Emu. Zde nejsou jezy a sváteční vodák se zdánlivě nemá čeho bát, ale nebezpečí vrbiček, změti kořenů a klacků, které místy obtéká voda z obou stran, je mnohem větší, než nějaké vlny pod jezem, kde se mnozí bojí a přenášejí. Zlatá Koruna je ideální místo pro nácvik sjíždění jezu v lodi i plaváním (některé posádky stihly obojí během jednoho průjezdu). Dole voda odtéká a vracák pod pravou částí míří ke břehu, takže při průjezdu pravou polovinou to nikoho daleko neodnese. Jedni exoti to jeli několikrát ve třech, pokaždé se potopili a pak zmateně hledali loď na dně. Narozdíl od Mrázků je tento jez lepší jezdit přes korunu, než retardérou, pokud je na to dost vody. Další den jsme si dali trasu z Rechlí ještě jednou, vody bylo o něco méně a v 8 ráno nebyl na řece nikdo. Krumlovský okruh jsme si po přenesení Myší Dírou dali celkem pětkrát. Jezdili jsme z boku do proudu pod šlajsnou, krásné povožení ve vlnách. Jediný problém byl, že když jsme to najeli moc vysoko, tak to s námi na druhé straně pořádně prásklo o zeď. Na lávce stáli maximálně dva lidé a ulice města byly taky liduprázdné. Teprve kolem desáté se objevily první rafty a tak jsme odvezli loď a vylezli na zámek mrknout se na řeku shora.

Následující den jsme ještě sjeli Otavu z Kestřan do Vrcovic. Jezy jsou zde sjízdné a bezpečné, pokud se jedou správným místem. Jez u Zátaví bylo lepší jet zcela vpravo, jez v Písku u elektrárny vpravo od šlajsny a jez v Písku pod mostem jedině skočit ve šlajsně bokem. Pod Pískem u Martínka byly nepříjemné šňůry od branek, které povodeň roztáhala po celé trati a málem jsme se do nich zamotali - musí se jet vpravo. Pak jsme ještě sjeli Lužnici z Tábora do Dobronic. Všechny jezy sjízdné, i když u Benešova mlýna to vypadalo dost hrozně - našli jsme si nejlepší průjezd mezi kameny, ale proud na desce jezu teče zešikma a háže na kameny. Pod Kvěchovým mlýnem někdo utopil Vydru, my jsme ji zkoušeli vytáhnout na břeh, ale nešlo to, byla namotaná na kámen. A pro všechny, kdo takto nechtějí utopit loď: Stačí nacpat do špiček nafukovací balóny nebo nějaké hezké nafukovací zvířátko. Provoz na Lužnici a Otavě se nedá s Vltavou naprosto srovnat. Potkali jsme tam téměř výhradně vodácky vypadající vodáky, samé otevřené kanoe, hlavně uměli pádlovat a neječeli na jezech. I na hospodách je vidět, že Otava a Lužnice mají v sobě ještě něco ze své dávné slávy: Zašli jsme do normální hospody, kde převažovali domorodci, hrálo se tam na kytary i s retro ozvučením, v hospodě byl kulečník a dokonce klavír. Úplný opak kempovního stánku na Vltavě. Závěr je tedy pro nás takový, že trochu víc vody na Vltavě ji může udělat zajímavější pro turisty a úplně zajímavou pro sportovně založené vodáky. Vyloženě nebezpečný je Rožmberk a při hodně velkém průtoku i Větřní a Mrázkův mlýn. Zde došlo k tragédiím, ale vždycky za tím byl alkohol. Opilci se chovají stejně nezodpovědně na všech řekách a všude jinde, nejhůř na silnicích, takže problém není vůbec na Vltavě, problém je v tom, že se rozšířila nějaká pitomá zásada, že při plavbě po řekách se musí za každou cenu chlastat. Pro ostatní aktivity, které stejně jako vodáctví jsou rekreační verzí něčeho, co je současně i sportem (lyžování, plavání, vysokohorská turistika), se tohle pravidlo nezavedlo, jinak by naše sjezdovky byly plné lyžařů rozpláclých na stromech nebo umrzlých v závěji. Nikdo prostě nejede těžší sjezdovku, aniž by se udržel na nohách, zatímco obtížný jez v tomto stavu jede klidně. Pokud to srovnám s masovými vodáckými akcemi při pouštění přehrad, je rozvodněná Vltava mnohem příjemnější. Skoro na každé z jednodenních akcí jsme se dostali mezi úplně ožralé vodáky, kteří byli tak nechutně sprostí a agresivní, že nám to úplně zkazilo náladu. Nejde ani tak o moje pocity, ale když s sebou máme děti od 5 let a zrovna není možné se vzdálit, tak je to opravdu k zlosti. Na Vltavě se nám podařilo se takovým individuím vyhnout. Mám pro to i vysvětlení: Na Vltavu jezdí party ne zrovna abstinentů, ale hlavní přísun alkoholu nastane až večer v kempu. Na jednodenní plavbě už žádné “večer v kempu” není, takže si to mnozí vyberou během plavby nebo dokonce před ní. Otázka je, co z toho pak mají, že jedou na vodu.