Tara 2016
Jedeme do Černé Hory, Bosny a Srbska na vodu a hory s CK Kudrna. Celá akce má menší předehru, kdy hodinu před odjezdem úplně náhodou zjišťuju, že máme propadlé pasy, přitom občanky máme uložené v šuplíku. Hledáme na webu a zjišťujeme, že všech asi 7 zemí, kterými pojedeme, akceptuje občanky, takže je vytahujeme, přidáváme do výbavy a vyrážíme.
Začínáme na Zvonařce, kam přijíždíme z nádraží přes Vaňkovku s kolečkovým kufrem, na kterém je navázaný obrovský pytel s vodáckými věcmi a čouhají z něj pádla. Prodíráme se s tímto nákladem skrz davy - prvně nakupujícími ve Vaňkovce a pak stovkami klientů různých CK, odjíždějících na Jadran. Po nějaké chvíli čekání už přijíždí náš autobus s malým vlekem s cedulí Černá Hora, nastupujeme podle vylepeného zasedacího pořádku a vyrážíme..
Po dosti dlouhé cestě přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko přijíždíme do Černé hory.
Krajina je zajímavá, jedeme po náhorní plošině, ze které je ale vidět občas velmi hluboké údolí, tedy je to naopak, než když se z roviny tyčí nějaké hory.
Z autobusu sledujeme Užici, kde jsme během svatební cesty v roce 1987 čekali na další rychlík, čistili si zuby, lozili po mostě u staré hydroelektrárny za městem. Bylo nám tehdy 22 let.
Překvapuje nás množství nedostavěných domů - odhadem asi 90%, když počítáme i ty jen neomítnuté, ale opravdu nedostavěných je minimálně polovina. Někde jsou okna jen v půlce domu, někde vůbec, některé novostavby jsou už poničené, střechy mají díry. Někde zedníci odešli v půlce rozestavěné zdi, kde nechali cihly rozmístěné do geometrických tvarů, které neumím pojmenovat. Není to z války, protože zde se nebojovalo. Specialitou místního stavitelství je, že kdekoliv se dá nabetonovat deska přesahující obrys patra o jeden až dva metry, tak se vybetonuje a na ni se staví další patro. Touto technologií vznikají zajímavé proporce a tvary domů.
Provázeni touto architekturou vjíždíme do údolí řeky Lim, kterou další den pojedeme.
Lim teče podle trati, kudy jsme projížděli při svatební cestě, takže je i toto pro nás úžasný návrat na známá místa. Není to ledasjaká železnice, je to šílená trať mezi Beogradem a Barem, vzpomínáme na to, jak polovinu času vlak jel v dlouhých tunelech, po mostech nebo v zářezech ve skále.
Po příjezdu zakempujeme u Plavského jezera, pod penzionkem Aqua, kde je i restaurace a hlavně velká krytá terasa, takže pod ní můžeme sedět a vařit i za deště.
Shora (spíš z hor) to vypadá nějak takto
Večer ještě obíháme městečko, poznáváme místní zvyky. První dopravní pravidlo, které je důsledně dodržováno, je "troubit, troubit, troubit". Troubí se na pozdrav chodcům, na pozdrav protijedoucím, při rozjíždění, odbočení, vjezdu na kruháč a pro jakékoliv další upozornění. Další pravidla už nejsou nebo možná jsou, ale nikdo je nedodržuje.
Vozový park tvoří ojetá auta ze západní Evropy, vyrobená do roku 1990 a k tomu sem tam něco úplně nového. Kolem každého domu stojí jedno nebo dvě funkční auta, většinou s otevřenými dveřmi, zaparkovaná nějak našikmo uprostřed trávníku, někdy mají rozsvícená světla. Asi to díky značné kopcovitosti terénu nějak rozjedou. A k tomu mají u domu vždy tak 2-20 vraků, každému chybí nějaká část. Seskládat z toho jedno auto je jistě obtížné, protože každý vrak je od jiného výrobce, ale to není žádný problém, protože k tomu nikdy nedojde. Zde se totiž nepracuje, což vystihuje toto černohorské desatero:
1. Člověk se rodí unaven a žije, aby si odpočinul.
2. Miluj postel svou jako sebe samého.
3. Odpočívej ve dne, ať můžeš v noci spát.
4. Nepracuj – práce zabíjí!
5. Když uvidíš někoho, jak odpočívá, pomoz mu.
6. Pracuj méně než můžeš a co můžeš, přenechej druhému.
7. Ve stínu je spása – z odpočívání ještě nikdo neumřel.
8. Práce nosí bolest – neumři mlád.
9. Když se ti zachce pracovat, zastav se, počkej, uvidíš – přejde to!
10.Když uvidíš, že někde jedí a pijí, přidej se, když uvidíš, že pracují, uhni, ať nepřekážíš.
navštěvujeme mešitu a před ní vesele diskutuju s místními (plynulou slovenskoruskočernohorksorukonohočeštinou)
a takzvanou "Gulu" - malinkou věž - pevnost.
Po prohlídce městečka a po nákupu zeleniny se vracíme pěšky kolem jezera. Večer zalézáme do stanu, abychom byli v pravidelných intervalech buzeni šíleným skřehotáním žab, střídajících "brekeke" a "kva kva".
Na první den máme naplánovanou řeku Lim. Sjíždíme autobusem do vesnice Murino a vysedáme na parkovací ploše u místního hřiště.
Když se rozdávají lodě, zbyla na nás jen nějaká stará Baraka, tak se ptáme průvodců, jestli nemají ještě nějaké obratnějěí Rio. Vytahují z vleku záložní loď, která je o něco menší než ostatní nafukovačky a hlavně má sezení u sebe jako slalomka. Varují nás, že na tom není tak snadné řeku sjet, ale i když jsme na nafukovačce nikdy nejeli, tušíme, do čeho jdeme, a loď si nadšeně půjčujeme.
Následně si užíváme rychlého točení a možnosti se pohybovat sem a tam i ve velkých peřejích.
Celý náš pobyt na vodě provází práce s asi milionem gumiček a igeliťáků. Proč si brát jednoduše nějaký obyčejný loďák, když je možnost zabalit si věci do několika pytlů na odpadky s mnoha gumičkami. Pytle jsou neprůhledné, takže při každém hledání sebemenší drobnosti musíme většinou sundat gumičky a rozbalit všechny. Množství gumiček a igeliťáků je dáno tím, že obojí praskalo jedno za druhým, igeliťáky protekly a asi 90% gumiček jsme postupně vyhodili.
Další skvělou vlastností tohoto systému je, že narozdíl od pevného loďáku se sáčky umějí krásně přeskupit a dokonale zacpat vylévací rukáv v lodi, takže z ní neodtéká voda. V první peřeji vždycky nabereme a pak jedeme s plnou lodí vody.
Jízda probíhá přes oboustranné počáteční obavy celkem v pohodě, ani se nehádáme o to, jestli budeme "pořád zbytečně najíždět do nějakých válců" nebo "pojedeme hezky rovně dolů". Kombinujeme oba styly a užíváme si nádhernou krajinu i počasí.
Večer se koupeme na molu v jezeru, jdeme se projít po silnici kolem jezera a bavíme se s ostatními členy výpravy.
Ráno jedeme po šílené silničce do sedla pod Kom Vasojevički, na který v husté mlze, zimě a dešti lezeme. Průvodce Martin říká, že nemá cenu tam lozit, že nebude nic vidět.
Alice předpovídá, že než tam vylezeme, mlha opadne a nahoře už bude sluníčko. Poté se Martin odlučuje od zbytku, protože druhá průvodkyně se i s několika účastníky zájezdu v mlze ztratila a jdou se hledat. To se jim během celého dne nezdaří. Nahoře opravdu přestalo pršet a postupně se nám otevírají nádherné výhledy do údolí.
Na ten kopec na fotce vpravo jsme opravdu vylezli. Alice si dává vrcholové razítko na hlavní stránku do pasu. Ostatní na to zírají s údivem, netuší nic o prošlosti našich pasů.
Cestou dolů se ještě seznamujeme s místními kravami a oslem,
dáváme si v restauraci pivo a polívku, jejíž nalití z hrnce do talíře trvá krásných černohorských 45 minut, což nevadí, protože čekáme na ztracenou část výpravy. Pak už jedeme jedeme autobusem zpět do Andrejevice, kde si pohlížíme pravoslavný kostel a něco nakupujeme.
Třetí den se vracíme na řeku Lim a jedeme horní úsek. Je to moc hezké, až na ty občasné hromady odpadků včetně jejich spalování kolem řeky. Na řece se střídají peřeje s klidnějšími částmi, kolem jsou vysoké hory a v půlce svahů jsou roztroušené chaloupky. Voda je nádherně čistá, v některých místech, kde k ní vede cesta, díky její průhlednosti vyhýbáme televizorům a kočárkům, které zřejmě někomu stálo za to vozit až sem.
Pak přijíždíme do místa, kde jsme první den začínali, lezeme z lodí, pak ležíme v sadu a s Karlem z Ivančic vedeme debatu na téma kozy versus ovce, od čehož jsem si původně plánoval odpočinout. Následně balíme lodě a přejíždíme od Limu do Žabljaku. Stavíme si stan v kempu nad městečkem a odcházíme do místní jídelny, kde si dáváme k večeři pstruhy. Rozprávíme s ostatními členy výpravy, všichni včetně průvodců jsou fajn, takže se dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Například jak se učí ve škole na Cejlu. Svět je poměrně malý, že průvodci budou znát nějaké naše spřízněné vodáky, se dalo předpokládat. Ale že se potkáme s dvojicí, která se mi zdála velmi zdatná a vyfotil jsem si ji před pěti lety náhodou na Doubravě, že s námi pojede soused nejlepšího kamaráda Davida, spolužák našich dětí z medicíny, kamarádka naší sestřenice Hanky z Úval - to už bylo celkem neočekávané.
Ráno jdeme pěšky přes Žabljak, stavujeme se pro mapu a pro pečivo a jogurt, a odtud pokračujeme do národního parku Durmitor.
Po silničce uvnitř parku, u které nechybí hromada vyvezeného starého nábytku a která je lemována stánky, kde černohorské děti prodávají hříbky, ovoce a zeleninu,
přicházíme k Černému jezeru a pak ke Zmijímu jezeru.
Odtud šplháme k salaším a od nich nahoru do sedla pod horu Crvena Greda.
Začíná silně hřmít a tak se rozhodujeme, že se raději vrátíme. Scházíme do údolíčka, několikrát potkáváme kluka a holku, kteří tudy taky scházejí, a jsme hrdí, jak jsme jim pokaždé něco uměli říct plynulou černohorštinou.
Dole u jezer začíná hustý déšť a tak se úplně promočení schováváme pod plachtové stříšky u hospody u Černého jezera a dáváme si kafe. Pod stříškou se bavíme s klukem a holkou, které jsme potkali, a zjišťujeme, že jsou to Američani z Bostonu. Pak se vracíme do kempu.
Ráno balíme věci a sjíždíme autobusem k řece Taře. Před místem nalodění ještě projíždíme kolem slavného mostu, zastavujeme a most si procházíme sem a tam.
Pak už sjíždíme úplně dolů, nafukujeme lodě a sedáme na vodu. Zjišťujeme, že naše lodička má na boku díru, takže se ještě musí zalepit. Pak už definitivně nasedáme a zbytek výpravy doháníme u nádherného vývěru řeky pod několik set metrů vysokou skálou. Ještě před tím projíždíme pod mostem, po kterém jsme před chvílí chodili. Celkem legračně jsem se nechal zmást: Kolem mostu jsou přes kaňon natažená lana a po nich jezdí ti, co si chtějí zaplatit nějaký ten adrenalinový zážitek. Specifické svištění jsem zaznamenal ještě za několika zatáčkami a divil jsem se, jak se ten zvuk kaňonem nese, jeden z průvodců mi to potvrdil. Když jsem ten zvuk slyšel ještě dvacet kilometrů od mostu, začalo se mi to zdát divné. Druhý průvodce mi objev nečekaného akustického jevu překazil, vysvětlil nám, že jsou to kobylky, a byly. V rámci loajality a sklerózy už neuvádím, který z průvodců byl který.
Pokračujeme kolem vodopádků, kterými vtékají do Tary různé potoky a říčky. Při zastávce na svačinu zjišťujeme, že igeliťáky nejen protekla voda směrem zvenku dovnitř, ale opařným směrem pronikla slivovice, které upadlo víčko. Všechno oblečení a další potřeby, které jsme s sebou vezli, chytly naprosto jedinečnou vůni. Ještě že jsme mohli občanky opláchnout, kdybychom dali celníkům pasy prolité slivovicí, mohli by to považovat za úplatek.
Večer zastavujeme u penzionku, kde je shromážděna skupina domorodců. Vidím, že se snaží provozovat nějakou hudbu, tak se za nimi vydávám a pak, když je vidět, že popíjejí slivovici, se přidává i Alice. Oni pijou z dvoudecových kelímků a nám nalévají jednodecové poloviční rychlostí, takže v rychlosti konzumace čtyčikrát zaostáváme, ale po chvíli máme dost, zatímco týpci vesele pokračují. Seznamujeme se s velitelem místního četnictva a s virtuózem na gusle, to je jednostrunný nástroj hrající mimo všechny známé tónové soustavy. Dále je tam chlapík, kterého oslovují Generál. Ptám se, kde vzal tuto přezdívku, on ale říká, že byl opravdu generálem jugoslávské armády. Popisuje nám dopodrobna soužití národů v Černé Hoře před válkou, při ní i po ní, dále fungování raftingu na Taře a další zajímavé věci.
Do penzionku není zavedena elektřina, takže na naše osprchování a dobití mobilů zapínají jakýsi prehistorický agregát, který burácí na celé údolí.
Jdeme se projít a pak zasedáme k docela mohutné večeři. Po návratu do pokoje nás překvapí plch v tašce s jídlem, tak ho honíme po pokoji a moc se nám to nedaří, nakonec utíká otevřeným oknem.
Další den jedeme nejhezčí úsek Tary. Peřeje jsou tak akorát, snažíme se to oživit různými kličkami, které Alici zdůvodňuji tím, že z lodi musí vytéct voda a to chvíli trvá. Nafukovačka má samovylévací rukáv, ale dost úžký a zacpaný naší soustavou igeliťáků, takže ve většině peřejí máme od začátku loď plnou vody.
Večer zastavujeme v dalším penzionu, dostáváme krásný pokoj s fialovými peřinami, koupelnou, ve které se nám málem přerazil průvodce, a terasou, kde by bylo příjemné posezení, nebýt smradlavých vodáckých bot a neoprénů, které tam všichni sušili. Alici se nejvíc líbí sbírka starých krámů ve všech budovách penzionu. Opět jdeme na večeři, která je tentokrát víc komerční a méně vydatná.
Poslední den na Taře už jen dojíždíme na soutok s Pivou, podle rozpisu zájezdu je to "vodnatá řeka", realita je tako neteče vůbec žádná voda. Po kousku plavby vytahujeme lodě z vody a stoupáme po strmé cestě k autobusu. Já se sprchuju v naprosto perfektní stavbě, připomínající náš kozí chlívek, s vodou vytápěnou kotlem na dřevo, který jsme bohužel nezaznamenali. Ale aspoň obrázek sprch jsme získali.
Odjíždíme do Bosny a Hercegoviny - do Sarajeva. Procházíme městem, kde je stále plno rozstřílených domů, tedy skoro na každém domě je mnoho děr po kulkách a střelách. Některé díry v panelácích jsou přes dvě patra a vyzděné cihlami.
Pobyt ve městě nás moc neoslovil, kupujeme si tedy aspoň nějaká místní jidla a dárky pro děti, nasedáme do autobusu a přesouváme se zpět do Brna. Ukázalo se, že jsme si vybrali zájed, který byl po všech stránkách zajímavý a příjemný. Tak snad někdy příště...