Obligátní Sázava

Na slalomové lodi jsme s různými partami jezdili každoročně vlakem na Sázavu.

Party byly například:

• Miloš, Káťa, paní Prudilová, Vašek
• Dan, Helena,
• Peťa Les, Radim Chmelík, Renata, Bobeš, rodiče Chmelíkovi,
• Honza Střecha, Pepa
• Studenti z Akademického gymnázia, Kuba, David

Naše balení bylo humorné. Jak se loď dozadu a dopředu zužuje, museli jsme prvně dát menší balíčky, pak větší, vždy tak ve třech igeliťácích a pytli od brambor, celkem asi 30 igeliťáků a 150 gumiček. Ostatní šupli věci do barelu a jeli. To, že hledaný předmět je vždy na dně loďáku, jak je to v knihách Zdeňka Šmída, je naprosto béčkový zádrhel. To v naší slalomce byl hledaný předmět buďto v malém balíčku ve špičce, spíše ale neznámo v kterém balíčku, takže jsme museli rozbalit všechny, než jsme cokoliv našli.

Zato jsme si pak užili ve válcích a šlajsnách, které tehdy bývaly na Sázavě sjízdné. V některých letech jsme sjeli úplně všechny jezy na trase Světlá - Pikovice, většinou bočním skokem šlajsnou.

Jednou jsme v Kácově v bazaru koupili asi 200 starých šelakových desek a snažili se je přestěhovat do auta, které bylo o několik kilometrů po proudu. I to se podařilo, i když jsme museli rozložit náklad mezi ostatní lodě, do naší zavřené lodě to narvat nešlo. Nakonec to s úspěchem pobral Chmelíkovic Wartburg.

Pravidlem Sázavy bylo taky to, že jsme se pokaždé jednou cvakli, ne na jezu a šlajsně, ale vždy kvůli nějaké nepozornosti. Jednou jsme podcenili noční bouřku a ráno vjeli do stejného válečku, který ještě večer nedržel. Důsledky byly nevyhnutelné. Bylo to u Vávrova mlýna.