Jihlávka začátkem června 2011



Tak tato akce byla spíše ve znamení humoru než nějakého užívání si vody. No, tedy, jak pro koho, nejlépe je to popsáno v HYDROmagazínu zde.



Vodácký magazín HYDRO* - Jak pobavit davy na Jihlávce

Začněme od začátku: Dáváme lodě na vodu nad Mohelenským jezem, chvíli se tam rozpádlujeme nájezdy do proudu, pak sjíždíme do peřejek, jezdíme sem a tam a sledujeme, kolik lidí plave. Pak už se nám zdá, že máme natrénováno a sjíždíme k mostu.
Ze začátku jsme ještě stíhali sledovat děti, když v peřejích znenadání najely do vracáku.


Vše zaznamenala kamerka na helmě, omluvte nízkou kvalitu fotek z videa.

Naše parta zahrnuje kromě superzkušených pořadatelů ČPV i naprosté začátečníky. Ti předem ohlásili, že si půjčují velký raft a pojedou na něm čtyři, ovšem ve skutečnosti přivezli Orinoco. Poté, co se nám asi na popáté podařilo je rozesadit tak, aby vůbec mohli pádlovat, začalo pravé divadlo. Jejich plavidlo se odráželo střídavě od obou břehů, občas jelo popředu a občas pozadu. To bylo zpestřeno častým usednutím na kámen. Jezdili jsme kolem nich na slalomce a já jsem ječel “néééé, bachááá, loóóóď, šutrrrrrr, tak nééééé, dopředůůůů, dozadůůůů" a tak dále.


Jedno z mnoha zaseknutí

Protože jsme pořád sledovali námi zaučovanou posádku a vůbec ne řeku před sebou, sami jsme občas najeli na kámen za hlasitého nadávání. Ve slalomce se značkou české reprezentace, v helmách, vestách jsme kodrcali přes šutry, zatímco okolní vodáci v plavkách a slunečních brýlích proplouvali v klidu dolů. Jedni se ptali, jestli mohou toto veřejné školení zdarma poslouchat a nebo jestli za to budu chtít kursovné. Naše děti se k nám neznaly, vždycky nás předjely asi trojnásobnou rychlostí a pak jsme je viděli, jak najíždějí někde za kámen, když nás uviděly nebo spíš uslyšely, raději hned odpluly dolů po řece.


“Proč na nás tak divně koukají? A komu se to smějou?”

Když už ta námi poučovaná a hlídaná posádka narážela do břehu i na voleji nad jezem, ztratil jsem nervy a začal ječet nejen pokyny, ale i nereprodukovatelné výroky. Po zaslechnutí tohoto řevu se k nám začali hlásit různí vodáci, kteří nás znali ze zcela jiných situací. “Jééé, pane Přikryl, to jste vy? Jé, pane profesore, vy jste na vodě?” a podobně. Snažil jsem se dát si helmu víc do čela a opustit tlačenici nad jezem jeho sjetím na opačném konci, než kam směřovali ostatní. Další show se odehrálo u spadlého stromu, kam námi školená posádka najela bokem kvůli převrácené lodi před nimi. Chvíli tam seděli jako v autobusu, pak se převrátili, utopili co mohli včetně mobilu. Moje snahy přesvědčit je o nutnosti zajištění věcí nebyly vyslyšeny. Skočil jsem do vody a šel je tahat, po záchraně posádky a lodi, mokrý a po pás ve vodě, jsem viděl okolo se míhající rozesmáté tváře vodáků, kteří si vychutnávali, jak se tam drápe z vody nějaký cvaknutý frajer slalomář.


Po nájezdu do stromu, vlevo je vidět ucpání dalšími posádkami
A to nebylo zdaleka všechno. Po občerstvení u rekreačního střediska, kde bylo odhadem tak pět set lidí, jsme čekali na ostatní a blbnuli u břehu, náklony, otočky, jen tak abychom tam neseděli zbytečně. Najednou jsem se nahnul nějak moc a loď se naklonila o víc než 90°. Pohoda, to zvednu o dno, říkám si, ale v tom jsem si uvědomil, že už se neopírám pádlem, ale rukama. Říkám háčkovi “Ali, já tě asi neuzvednu”, což bylo velmi rizikové - takové výroky si ženy berou osobně. Pochopil jsem svou chybu, shodil špricku, odepnul popruhy, vyskočil z lodi a chytil manželku za ruce, takže se mohla narovnat do polohy příhodné k plavbě. Jenže v lodi bylo tolik vody, že kecla na dno a zarazila se o jakýsi šutr, manželka musela vylézt. V tu chvíli z lodi začaly odplavávat láhve s minerálkou, molitany, náhradní vesty, sandály a mnoho dalších předmětů. Kdo tady co říkal o nutnosti zajištění věcí? Manželka běhala po dně, sbírala plovoucí předměty a rozbila si nohu. Davy na břehu zíraly na naše představení a více či méně škodolibě se smály. Když jsme se po pár stech metrech potkali s partou, naše děti vytáhly z přesně vyřezané díry v klečení své slalomky dvě lékárničky a definitivně vyvrátily moje přesvědčení, že se na vodě mají starat rodiče o děti.


Matějova lékárnička a její umístění v klečení - to je ten výřez u jeho levé ruky.

To nejlepší nás ale teprve čekalo. Na jezu v Alexovicích nějaký dobrý vodák vyznačoval jediné místo, kudy se mezi ostrými trčícími železy dal jez projet. Můj háček říká, “pojedem to opatrně, ne?” “Ale proč, musíme se přece rozjet, abychom tam nezůstali viset, když tady kouká tolik lidí”, odpovídám. Rozpálil jsem to co to dalo, žena jen stihla zakřičet “vždyť jedeš rovnou na něj!” a obětavý muž sotva stačil uskočit. Ozval se děsivý zvuk, loď se napíchla na železo. Začala se stáčet napříč v jediném průjezdném místě v hrazení, které tvoří na vršku jezu skoro metrový schod. Probíhaly mi hlavou všechny scénáře: Loď nahradí chybějící segment, voda se do ní opře, rozlomí ji a propasuje dírou. Nebo přepadneme dolů hlavou napřed a budeme se kutálet po jezu. Po chvíli balancování se železem zaraženým do lodi se nám podařilo nějak našikmo seskočit a sjet pod jez. V lodi byla díra asi 5x15 cm. Fakt jsme se rozjeli dostatečně!


Na zmíněném jezu už v kameře došly baterky. Zde je nostalgické foto, jak jsme ho překonávali v době laminátové, železa jsou vidět velmi zřetelně, jen tehdy nebylo jedno pole provalené...

Po nás jela naše Ema s Matějem, naprosto v klidu za potlesku davů okolo trefili do průjezdu a zcela pohodově sjeli dolů. V tu chvíli už se raději ke svým rodičům nehlásili, připojili se k jiné skupině naší party a odjeli do Ivančic. My jsme ucpali díru molitanem, protože osud pásky, kterou vozíme na všechny akce, je zřejmý z předchozího popisu. Dojeli jsme dolů, v tichosti sbalili a dělali, že závodní lodě (jedna s nepřehlédnutelnou dírou) na střeše auta nejsou naše.